tohle zkouším poprvé

24. února 2008 v 19:26 | age |  Fantastic Age
Tak tohle je skupinka kterou jsem nedávno objevila na netu. The Fratellis, tříčlenná skupina, jedno album. To album mám.
Jenom mi prosím komentněte, jestli se vám to líbí. Protože, i když je to trhlá písnička, trhlý video a vůbec, mě se to líbí. Ňák. Jednou, až se ... ehm ... opiju, bych ji chtěla poslouchat. To sou nápady, co? ;DD
P.S. Pokud to nebude fungovat, předem se omlouvám, dělám to poprvé.
 

kapitola sedmnáctá, 1/2

24. února 2008 v 19:09 | age |  Čas temna
Tak a je to tady!!
Age dala dohromady pár ztracených nápadů, vymetla i ty nejzanesenější mozkový závity, vzala jehlu, slátala to všechno dohromady, většinu vymazala a další kapitolka je na světě.;DD
"Dobré ráno, Ayerstonová. Jakpak ses nám vydadala?"
Není nad dobrou, ostrou hádku hned po ránu.
"Výborně, děkuju za optání. A jakpak ty, Petříčku? Doufám, žes po té naší včerejší výměně názorů a tom úrazu tvého ega, netrpěl nějakými nočními můrami. To by mě vážně mrzelo. Nemusela snad Pomfreyová vstávat a přikrývat tě peřinkou, když sis ji odkopal?"
Nechápu, jak mi někdo může jít takhle na nervy. Co jsem komu udělala? Už poněkolikáté jsem si sečetla všechny události, které se v mém životě staly po tom osudném úrazu. Říkám osudný, protože ... protože tohle už snad ani nic jiného být nemůže. Asi jsem urazila bohy. Nebo něco. Nebo ... nevim. Takže, jsem těžce zraněná, moje nejlepší kamarádka si našla kluka a já u toho nebyla, což znamená velké ohrožení našeho přátelství, jsem tu zavřená jak ve vězení, nemůžu se hnout, ani rozčilovat, nudim se a jediný člověk, se kterým se můžu, ale opravdu jen teoreticky, bavit, je zároveň i člověk, kterého jediného nechci nikdy vidět ani slyšet ani ... ani nic. Prostě mě to štve.
Teda štvalo.
Znuděně jsem pozorovala Petra a čekala, až vypotí nějakou tu urážku. Myšlenkami jsem zabloudila k Sim, k jejím vzpomínkám. K její mysli. Už dlouho jsem ji neviděla. Vlastně jsme se ani nepotřebovaly vidět, slyšela jsem ji v hlavě. Teda, slýchávala … Ale poslední dobou jsem ji slýchávala čím dál míň.
"No, já se mám skvěle, Ayerstonová, dík za optání." A ztichnul.
On ztichnul.
Natočila jsem se k oknu a chvíli pozorovala, jak si vítr hraje se spadaným listím. Zima už byla za dveřmi, ale sníh nikde.
Někde v dálce zazněl zvon kostela, ohlašující devět hodin, následován Pomfreyovou, která nám nesla snídani.
"Vypadáte dnes lépe, slečno Ayerstonová." Prohlásila, když mi podávala talíř. Oslnivě jsem se usmála, zamumlala děkuju a hladově se vrhla na jídlo.
"Zato vy, mladý muži …" Pomfreyová sjela Petra pohoršeným pohledem a nevěřícně zakroutila hlavou. "Vypadáte, jako byste celou noc nespal."
Vyprskla jsem smíchy a zároveň se to snažila zakrýt záchvatem kašle.
"Promiňte," pokorně jsem se omluvila a nenápadně výsměšně pohlédla Petrovi do očí. Vážně vypadal hrozně.
"To vaše zranění se vám neléčí, i když o zhoršení se také nedá mluvit. Oproti tomu, stav slečny Ayerstonové se výrazně zlepšil, jak můžu vidět. Takže si tu nejspíš ještě oba poležíte. Několik profesorů," Pomfreyová se zatvářila pohoršeně, snad i trochu soucitně a já začala tušit nejhorší, "má námitky na vaši abscenci v hodinách. Počínaje tímto dnem se tedy opět začnete aktivně věnovat studiu, a to pouze předmětům Obraně proti černé magii, Lektvarům a Dějinám čar a kouzel. Později, pokud budete moci, si přiberete další předměty. Jelikož náplní hodin tohoto ročníku je většinou opakování, budete se učit tady, z knih, a vypracovávat domácí úkoly, podle kterých bude vaše vzdělání posuzováno. Nějaké dotazy?"
Němě jsme zakývali hlavami.
"Já s tím samozdřejmě nesouhlasím." Dodala Pomfreyová skoro uraženě a odešla.
"Doprdele." Vydechla jsem.
"Kurva." Vydechl Petr.
Naše pohledy se střetly. Musely. Nikdo jiný na ošetřovně nebyl a oba jsme byli dost překvapení. Na chviličku se mi zdálo jako by se Petr usmál. Zdálo se mi, jako bych se usmála i já. Pak jsem sklopila oči a radši se otočila na druhou stranu.
***
Omlouvám se, že to píšu tak krátký a po půlkapitolkách, ale nějak ze sebe nemůžu vypotit dostatek představivosti. Celej tejden jsem lyžovala, nemocná, a ještě k tomu nám pozítří začíná škola a já z toho mám ňákej stres ... takže, no, prostě, omlouvám se. Těď to bude tak do půlky května šílený: samý zkoušky, zkoušení, testy a procvičování, projekty ... mám z toho hrůzu. Ne vážně, začínám panikařit, že to všechno nestihnu. A taky toho mám plný zuby. Hlavně ředitele. Ksakru, mě se do tý školy tak nechce ... Bože. Mě to jde tak na nervy.
... Takže ještě jednou pardon.

kapitola šestnáctá, 2/2

11. února 2008 v 18:22 | age |  Čas temna
Ahojky,
po půl roce zase otvírám krám. ;DD Teda spíš ...
po půl roce zase něco přidávám. Není to nic převratného. Jen další polovina kapitolky. Nic moc, právě jsem ji sesmolila, po půl roce pauzy, tak mějte prosím trochu strpení. Ja vím, jsem hříšná duše. Neslibuju, že budu přidávat rychleji ... nebo snad víc ... protože vim že nebudu. Ale budu se snažit. Snažit. Ono to totiž docela odreaguje, napsat si někdy jen tak nějakou kravinu.
No nic, slavnostně prohlašuju, že
tuto kapitolku věnuju VICTORY a MIGUŠ za podporu a krásnej diplomek. Viky, nevim kdy bude další, protože vážně nemám čas. Ale, jak už jsem řekla, budu se snažit něco sesmolit.
Čauky, (a díky)
Age
***
"Tak jak se daří kámo?" Banda kluků z naší koleje vtrhla do ošetřovny dřív než je Pomfreyová mohla zastavit. Už z dálky na Petra mávali a povykovali. Když míjeli mou postel, sjeli mě pohrdavým pohledem.
"Představ si, o tom úrazu ví snad celá škola. Teď máme speciální hodiny bezpečného chování na škole místo Obrany. Pche ... prý dávejte pozor, když zahýbáte za roh, co udělat, když sklouznete ze schodů ..."
Petr se jen samolibě usmíval a kousal čokoládové žabky, které mu jeho kamarádi přinesli. Oni sami si samozdřejmě také vzali, za chvíli byla ošetřovna plná mlaskání a huhňání, jak si hoši mezi jídlem zdělovali nejrůznější novinky. Celkem podle očekávání, brzo přešla jejich pozornost i na mě.
"Ty vole, Ayerstonová, ty ses zase vyznamenala." Zaznělo mým směrem. Líně jsem se přetočila na druhou stranu, abych dala najevo, jak moc mě jejich návštěva těší.
"A hele, tak slečinka se cejtí uražená." Další narážky. Pomalu jsem začala rudnout.
"Nezvedá se jí náhodou kapánek adrenalin?"
"Radši ji nechte, kluci, Pomfreyová jí nařídila, že má zůstat v klidu, zrelaxovaná a odpočatá, aby se ten její stav náhodou nezhoršil." Tak tohle bylo moc. To vážně nemusel.
"No ... ležím v nemocnici kvůli jednomu tupci s vážným poraněním hlavy a jsem obklopená dalšími ještě tupějšími tupci kteří se hlasitě smějou tupým vtipům a žerou čokoládu. Může to být horší?" Ušklíbla jsem se. Chlapci kupodivu ztichli. Všichni podívali na Petra, který vypadal, že je více než ochoten pokračovat v rozhovoru. Hádky ho bavily, navíc by nepřežil být schozen před "svou partou", a ještě k tomu holkou.
"No tak Ayerstonová. Tak zlý to zas bejt nemůže. Představ si jak jsem na tom já. Ležim si tu, naprosto nevinně, nemám co dělat, šíleně se nudim a široko daleko není jediná baba, co by stála za pokušení. Dovedeš si představit, jak asi trpim?" Div že se nerozplakal. Musela jsem přiznal že v sarkasmu se mu jen tak někdo nevyrovná.
"Ale copak, Pomfreyová už ti nevyhovuje?" Usmála jsem se sladce. "Asi je na tebe moc mladá. Nebo hezká?" Trefa. Kluci zmateně těkali očima ze mě na Petra a zase zpátky. Některým se ve tvářích objevily přihlouplé výrazy, jak se snažili maskovat cukání koutků.
"To víš, Ayerstonová, není to můj typ." Odvětil Petr.
"Bez uřážky, ale nevypadáš na to, že bysis moh vybírat." Tohle samozdřejmě nebyla pravda. Petr moh mít holku mrknutím oka. Vlastně každé holce od nás z ročníku se tak trochu líbil. A kdo říkal že ne, skončil s nim dřív nebo později v posteli. Kromě mě. Heč.
Od kluků se ozvalo uznalé zahučení. Všichni věděli, že kecám. Ale o to lepší byl ten pocit hledět na Petra, hledět Petrovi do očí, a vychutnávat si jeho zmatený výraz a marné hledání slov. Chudáček jeho ego. To teď asi muselo utrpět.
Spokojeně jsem se otočila na druhý bok, zády ke klukům, abych tím jasně dokázala, že pro mě už rozhovor skončil. Hehe, vyhrála jsem. Jako koneckonců vždycky. Nad klukama. Samolibě jsem se usmála. Pořádnou hádku jsem skutečně potřebovala. I když mě z ní začala bolet hlava.
Rozhovor na druhém konci ošetřovny se znovu rozjel. Začalo mi hučet v hlavě. Trochu jsem se nadzvedla, abych se napila té odporné tekutiny madame Pomfreyové. Objevily se mi mžitky před očima. Rychle jsem vypila obsah lahvičky a vyčerpaně padla do peřin. Překvapivě rychle jsem ztratila vědomí. Ale přesto, stálo to za to.
 


překopáno!!

10. září 2007 v 20:32 | age
Tak lidišky,
trochu jsem to tady předělala. Upřímně se mi to nelíbí tak jako to minulý, ale zkrátka jsem potřebovala změnu. Takže plííz mi to ňák komentněte.
Mimochodem, kvůli jakémusi problému v blogu jsem musela vymazat skoro všechny obrázky, jinak bych se nepřipojila. Takže pokud to někde bude ukazovat křížeček místo obrázku, moc se omlouvám, pokusim se to nějak zpravit, ale je to pakárna a moc se mi do toho nechce (lííínááá), takže to asi bude chvilku trvat ...
Mno, to bude asi tak všechno, jistě jste si všimli nové kapitolky (ne, já se vůbec nevychloubám o_0) ... ehm ... tak zatim čauky,
Age

kapitola šestnáctá, 1/2

9. září 2007 v 15:29 | age |  Čas temna
Ahoj ahoj,
tímto prohlašuji že šestnáctá kapitola, nebo alespoň její polovina, je na světě. ... No, není to žádné extra prohlášení, ale co nadělám. Nejak mě nenapadá, co napsat. Snad jen, uživajte (to je srbsky ;D)
Age
***
Jsem sama. ... Pořád jsem si to nemohla srovnat v hlavě. Zvyknout si na to. Ale ten pocit jsem znala. Takhle jsem se cítila, když jsem utekla z domu, před pěti lety. Když jsem seděla v Bradavickém expresu, úplně sama, a nevěřila, že to kdy bude lepší. ... A bylo. Potkala jsem Sim a můj život se změnil. S rodičema jsem se usmířila, odpustili mi. Narodil se mi bratříček, roztomilé klubíčko, na které nedám dopustit. Všechno se změnilo ... a teď? Vracím se na začátek, otáčím list, začínám novou kapitolu. Tak jako předtím. Jenže tenkrát jsem to udělala ze svobodné vůle, teď mě k tomu přinutily okolnosti. Sim ... to ona. Ne, že bych jí ten vztah nepřála, to vůbec ne, ale ... tolik ji to vzdálilo. Teď je jako moje starší sestra. Dokáže sdílet věci se mnou, ale už je nedokáže prožívat, tak jako předtím. Sakra! Proč se věci mění?
Přemýšlela jsem. Moc a moc ... přemýšlela jsem, když jsem popíjela tu nechutnou tekutinu, co mi předhodila naše milovaná ošetřovatelka, přemýšlela jsem když jsem spala, přemýšlela jsem i ve snech. Ale na nic jsem nepřišla. Nakonec jsem rezignovala a začala si zvykat na ten nový pocit samoty. Slovo "sama" se vzvěsilo přímo uprostřed mé hlavy a pokaždé, když jsem si na ně vzpomněla, jsem o trochu posmutněla. Občas jsem se přistihla, že pláču. Častokrát jsem byla mimo sebe, ztracená někde mezi vzpomínkami na společné chvíle se Sim, chvíle bez toho příšerného pocitu, který mě pořád sledoval. Takto jsem trávila minuty a hodiny v melancholii ...
"Gil?" Ten hlas mě vrátil do reality. Škubla jsem sebou a rázem si uvědomila, že jsem udělala chybu. Kdybych zůstala ležet, mohla jsem předstírat, že spím a všechno si v klidu promyslet. I když pochybuju, že bych to "v klidu" zvládla.
"Ano?" Pokusila jsem se o jemně znuděný hlas, který ovšem zněl víc znuděně než jsem chtěla, a trošičku jsem se pootočila.
"Ehm ... ja-jak se máš?" zeptal se Petr opatrně.
"Lepší už to bejt nemůže." Odsekla jsem. Hnusil se mi, nesnášela jsem ho. Na druhou stranu jsem si potřebovala s někým promluvit.
Ne! poručila jsem si. Tenhle tupec to nebude.
Ale v tom vlaku ...
V tom vlaku toho ukázal až dost, debil jeden. Prostě ne. Rázem jsem debatu ve své hlavě ukončila.
"Aha ..." Odtušil Petr a na chvíli se odmlčel. "Gil?" ozval se po chvíli.
"Hm?" Opět otráveně. Trochu mě z toho píchlo u srdce. Hned jsem ten pocit zaplašila.
"Já ... stalo se něco?"
"To je otázka? To byla otázka?" odsekla jsem naštvaně a pokusila se o nevěřícný tón. Petr se odmlčel.
"Ne, nestalo se vůbec nic. Jenom tu kvůli jednomu tupci ležím dva dny v kómatu, a zřejmě si tu ještě dalších pár týdnů poležím, mezitím co si moje nejlepší a jediná kamarádka najde kluka a změní se k nepoznání." A bylo to venku. "Jinak se neděje vůbec nic." Otočila jsem se na znamení, že rozhovor tímto skončil. Navíc, nechtěla jsem, aby viděl, jak pláču.
"Promiň," řekl uraženě. "Ale příště koukej před sebe na cestu. Já na tom nenesu nejmenší vinu, měla byses spíš omluvit."
"Tobě se nikdy omlouvat nebudu." Špitla jsem se slzami na krajíčku a zachumlala se ještě víc do polštářů.
...
Nenáviděla jsem ho. A nenáviděla jsem sebe. Nenáviděla jsem všechno. Všechny. Sama, osamělá ... bylo toho na mě moc. Maska hrdosti a nepřístupnosti ze mě spadla a já najednou stála křehká a zranitelná před tím velkým světem a nevěděla co dělat. Ano, bála jsem se. Poprvé v životě jsem se doopravdy bála. Bála jsem se co se mnou bude. Ztratila jsem cíl.
Zabořila jsem obličej do polštářů a začala plakat. Občas jsem popotáhla a utřela si nos do polštářů. Nechutné, napadlo mě, ale bylo mi to jedno.
...
Probudilo mě až surové cloumání. Pomalu jsem se otočila a zpod zarudlých víček zahlédla přísný obličej madame Pomfreyové.
"Musíme si něco ujasnit, slečno Ayerstonová." Začala ostrým hlasem. "Zaprvé: Jak jste si jistě všimla, tady jste na ošetřovně. To znamená, že budete co nejvíc odpočívat a dodržovat správnou životosprávu. Neboli, budete podle předpisů pít svůj lektvar a spát jen v noci.
Zadruhé: Máte vážné zranění hlavy a pana ředitele to stálo spoustu námahy udržet Vás tady a neposlat Vás do Nemocnice svatého Munga. Měla byste se podle toho chovat a ctít výše uvedená pravidla tím víc. A na závěr jedno doporučení: Je Vám jistě známé, že zranění se léčí nejlépe, když je tělo a mysl zrelaxované a odpočaté. Jestli nejste schopná dosáhnout tohoto stádia, může se lehko stát, že tu zůstanete do konce roku, ne-li déle. Nemusím Vám snad ani naznačit, jaké problémy to bude znamenat ve vašem studiu. Takže Vám doporučuji dát se co nejrychleji do pořádku."
Pomfreyová se otočila a rázně odpochodovala přes celou ošetřovnu až do svého kabinetu. Chvíli jsem na ni vyděšeně zírala, pak jsem se rozespale otočila a dala se do pití té nechutné tekutiny. Nenápadně jsem se při tom podívala na Petra. Celou dobu mě sledoval, ale když si všiml mého pohledu, uhnul očima a raději se překulil na druhou stranu.

I went to a party, mom

28. srpna 2007 v 10:53 | age
Tak jsem našla ten originál. Tady ho máte:
I went to a party,
And remembered what you said.
You told me not to drink Mom,
So I had a sprite instead.
I felt proud of myself,
The way you said I would,
That I didn't drink and drive,
Though some friends said I should.
I made a healthy choice,
And your advice to me was right,
The party finally ended,
And the kids drove out of sight.
I got into my car,
Sure to get home in one piece,
I never knew what was coming Mom,
Something I expected least.
Now I'm lying on the pavement,
And I hear the policeman say,
The kid that caused this wreck was drunk,
Mom, his voice seems far away.
My own blood's all around me,
As I try hard not to cry.
I can hear the paramedic say,
This girl is going to die.
I'm sure the guy had no idea,
While he was flying high,
Because he chose to drink and drive,
Now I would have to die.
So why do people do it, Mom
Knowing that it ruins lives?
And now the pain is cutting me,
Like a hundred stabbing knives.
Tell sister not to be afraid, Mom
Tell daddy to be brave,
And when I go to heaven,
Put Daddy's Girl on my grave.
Someone should have taught him,
That its wrong to drink and drive.
Maybe if his parents had,
I'd still be alive.
My breath is getting shorter, Mom
I'm getting really scared.
These are my final moments,
And I'm so unprepared.
I wish that you could hold me Mom,
As I lie here and die.
I wish that I could say, "I love you, Mom!"
So I love you and good-bye.

Já se vážně snažím (bezejmenná)

25. srpna 2007 v 17:44 | age |  jednorázovky
Už dlouho jsem sem nic nepřidala, jak jste si asi všimli. Mno, ne že by se mi nechtělo, ale dnem i nocí se učím na srovnávací zkoušky, takže nemám zrovna nejvíc času. Ale při hledání čtenářáku (nepředpokládáte doufám, že píšu čtenářák) jsem na maturitě našla tuhle básničku. Docela mě zaujala.
Šla jsem na večírek, mami
a pamatovala na tvá slova
Říkalas mi: "Nepij!", mami.
Tak mě večerem provázela soda.

Cítila jsem se pyšná, mami,
že dodržuju tvou výstrahu.
Nepila jsem a řídila, mami,
I přes přesvědčování, že pít mohu.

Věděla jsem, že tak je to správně, mami.
Vím, že jen tak se nemýlíš.
Večírek se chýlí ke konci, mami.
Pojedu domů za chvíli.

Nasedla jsem do auta, mami
a věděla, že k tobě je to chvilka.
Těšila jsem se na tebe, mami
a netušila, že je to velká mýlka.

Rozjela jsem se, mami,
ale při výjezdu na hlavní silnici
mě někdo přehlíd, mami
a vrazil do mne, nic netušící.

Ležím na zemi, mami
a policistu poslouchám.
Ten druhý pil, mami.
Já za to platit mám?

Ležím zde a umírám, mami.
Chci tě mít u sebe!
Jak se tohle mohlo stát, mami?
Proč zbortilo se nebe?

Krev je všude kolem mne, mami.
Je moje, víš?
Slyším, co si medik řekl, mami:
"Holka, ty nevydržíš."

Chci ti ale říct, mami,
Já opravdu nepila alkohol.
To ten druhý, mami,
ten byl fakt na mol.

Proč lidé pijí, mami?
Proč devastují cizí životy?
Bolest mě zabíjí, mami,
je jak v srdci vryté břity.

Ten muž odchází po svých, mami.
Tohle spravedlnost že je?!
Já zde ležím, umírám, mami
a on kouká, alkohol jím chvěje.

Řekni bráškovi, ať nepláče, mami.
Řekni tátovi, ať je statečný a s láskou vzpomíná.
Po schodech až půjdu do nebe, mami,
na hrob mi dejte: "Zde leží tátova princezna."

Mé srdce doznívá, mami.
Hrozně se bojím zemřít!
Prosím, neplač, neplač, mami.
Děkuji, že za mámu jsem tě směla mít.

Mám poslední otázku, mami,
nežli Sbohem! Stihnu říct:
Já přece nepila, tak proč, mami,
Proč musím tady umřít.?
Báseň z anglického originálu přeložil RenéKról
***
Pokusim se někde najít ten originál.

Další články