kapitola 2 - část 1.

25. září 2006 v 15:00 | age |  Povídka
... Ležel na zemi a byla mu zima. Najednou začal někdo těsně za ním příšerně vřískat. ... to byly posledni dwě wěty z předchozí kapitoly ... doufám že se wám tahle kapitola bude líbit ...

Galiet se prudce otočil. Málem se dotkl nosem nosu schrbené stařenky, která klečena těsně za ním a vřískala. Galieta polilo horko. Čítával zápisky o upírech a jiných bájných stvořeních, jež zabíjí vše okolo. Stařenka vypadala divně. Vlasy měla stočené do podivných ruliček, nechty zakrnělé, dlouhé řasy. Galiet se mohl sebrat a utéct, ale nohy jako by měl přikované k zemi. Rychle šáhl po noži a pokusil se dostat do jakési obranné polohy. Čekal, až žena (byla to vůbec žena?) zaútočí. To se však nestalo. Místo toho se žena začala měnit. Nejdřív jí vybledly oči, takže vypadala, jako by byla slepá. Potom si začala rvát vlasy, skoro to vypadalo, že se zlobí sama na sebe. Začala mluvit. Tedy spíš křičet, ale už to nebyl jen pouhopouhý vřískot."Já sem ti to říkala!!!Říkala!!!!" Pojednou se rozplakala. To ovšem neznělo jako její pláč. Spíš jako pláč dítěte nebo ... Galiet nevěděl, co má dělat. Křik začal znovu. "On ho nebude mít rád. Nikdy!!!! Což jsi slepá? Jak jsi jen mohla?" Stařeniny oči zbělely, nebo spíš zprůsvitněly. Najednou promluvila. Velmi unaveným, skoro vzdychavým hlasem. "Vykazuji tě z tohoto domu. Žij si kde chceš, třeba u toho ... " Pak začala žena vřískat. Znovu. To Galietovi trhalo uši. Sklopil hlavu.
Vřískot ale pomalu přecházel v pláč. Galietovi se přestala motat hlava a odvážil se podívat zpět. To, co uviděl, připomínalo stařenku jen s velkou dávkou fantazie. Bílo - průsvitné oči zezelenaly ("takové jsem už někde viděl"pomyslel si Galiet), vrásky vymizely. Před Galietem teď klečela a štkala mladá slečna, Galiet tipoval tak dvacet, pětadvacet let.
Pojednou se zvedla a upřela své oči na Galieta. (Ten cítil, jak se mu svírají útroby a byl by zvracel, kdyby měl co.) "Tvůj otec tě nemá rád." Měla sametový hlas, a přece smutný a trýzněný starostmi. Stejně jako její oči. Smutné ... a zrazené. A také napuchlé, jak Galietovi později došlo. Napuchlé od věčného pláče. Galiet si mimoděk vzpomněl na svoji maminku.
Chvíli to vypadalo, jako že se žena přemáhá, aby něco neudělala. Pak prudce vstala a pokynula Galietovi, aby udělal totéž. Nohy se podvolily (což Galieta poněkud překvapilo) a Galiet se postavil. Celou tu dobu nespustil tu ženu z očí. Zdálo se mu, jako by se pousmála. Nejdřív celkem vesele, pak hořce, až se její tvář zkroutila do grimasy mučeného ("Opět" problesklo Galietovi hlavou). Pak se rozeběhla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Gil-galad2 Gil-galad2 | 25. září 2006 v 16:13 | Reagovat

pěkný :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama