kapitola jedenáctá

28. ledna 2007 v 20:48 | age |  Čas temna
Ahojky,
vyhrabala jsem se z deprese a mám pro vás dlouho očekávanou kapitolu, tentokrát k mý slash povídce. Taky sem udělala pár změn (protože změna je život). Obě dvě slash povídky jsem srovnala v jednu, chystám se udělat novej design a dávat sem trochu víc svoje depresivní nápady a víc odkazů. No ale nebudu vás otravovat nepodstatnýma kecama. Přeju hezký počteníčko!
" ... no a pak sem utekla," dokončila jsem své vypravování. Sim na mě koukala napůl podezíravě, napůl překvapeně.
"Víš," pokračovala jsem, když se Sim k ničemu neměla, "jsem z Petra zmatená. Připadá mi jako totální debil, ale stejně mám o něj strach." Tázavě jsem pohlédla na Sim.
"Hm ... hmmm" Její oči dostaly trochu skleněný nádech a já měla pocit, jako by koukala zkrze mě.
"Sim?"
"Hm?"
"Sim, je ti něco?"
"Co? Ne, ne ... to je v pohodě. Jsem jenom unavená. To s tím Petrem ... chápu tě, ale nevím, co říct. Máš ho ráda-"
"No to teda nemám. Je to pěknej kretén. Copak si nevzpomínáš co mi udělal ve vlaku? Nebo jak mě dneska zatáhl do toho přístěku?" Poslední slova jsem skoro vykřikla. Sim na mě koukala s vyvalenýma očima.
"Víš ... bolí to." zašeptala jsem po další dlouhé odmlce.
"Bolí to, když vím že si se mnou takhle někdo zahrává. Že si se mnou může takhle zahrávat. Že ho nechám ... Petr je tak trochu blbeček ... a hodně velkej frajer. Může mít skoro kohokoliv, je pohlednej ... Prostě není pro mě. Potřebuju někoho, na koho se můžu spolehnout.
Sim, posloucháš mě vůbec?"
"Hm ... promiň ..."
"Běž spát. Stejně tady už napůl klimbáš."
Doprovodila jsem Sim nahoru, dívala se, jak zalézá do postele a v minutě usíná. Za chvilku jsem mohla slyšet její pravidelné oddechování a vidět bezstarostný úsměv na jejích rtech.
Dobrou noc, pomyslela jsem si. Vsadím se, že budeš mít sladké sny. Mírně jsem se pousmála a sešla zpět do společenské místosti.
***
Pohodlně jsem se usadila do křesla přímo proti krbu. Nažloutlé plamínky vesele poskakovaly jeden přes druhý a vrhaly tím mihotavé stíny na okolní stěny. Rowena z Havraspáru na mě z gobelínu vrhala zvědavé pohledy. Závěsy na oknech byly rozhrnuté a dovnitř prosvítal třpyt měsíce. Na stole ...
Když mě přestalo bavit popisování pokoje, zahleděla jsem se do mihotavých plamínků. Chvíli mi přišlo jakoby si hrály, chvíli jako by dělaliy ... tu myšlenku jsem rychle zaplašila. Bála jsem se jí. Ale stejně ... jak můžou být tak bezstarostné ... nemají starosti. Ale ten jejich pohyb, sem, tam ...
Rychle jsem se odklonila ve snaze zaplašit dotěrné myšlenky. Bez úspěchu. Rozhlédla jsem se kolem. Kousek ode mě ležely knihy, co jsem přinesla z knihovny. Úplně jsem na ně zapomněla. Vybrala jsem si svojí nejoblíbenější a začala číst.
Vejce ... zelený záblesk ... Nemá to cenu. Naštvaně jsem knížku odhodila zpátky na hromádku, nešťastná z vlastní neschopnosti. Chvilku jsem bojovala se svou leností, nakonec jsem se zvedla a šla se podívat z okna.
Já vážně už nevim co by. Vytáhla jsem hůlku a téměř neslyšně pronesla zaklínadlo. Po chvíli vplul oknem dovnitř osamocený nažloutlý lístek. Pohodlně jsem se usadila v křesle a nechala lístek klouzat nahoru a dolů, a nahoru a dolů ...
Přišel přesně s odbitím čtyřech. Rytíř Caesarus jenom něco nesrozumitelně zabrblal a pustil ho dovnitř. Zrovna jsem stála u okna a malinko jsem se přikrčila.
Nevšiml si mě. Pomalým krokem se svěšenou hlavou přešel společenku a zamířil k chlapeckým ložnicím. Úlevu vystřídal strach a zmatek. Jak ho oslovit? Chceš ho vůbec oslovit? Tolik času jsi měla a teď nevíš co říct, vztekala jsem se sama na sebe.
Čekáš tady na něj. A pak? Necháš ho odejít, vysmíval se mi dál můj vlastní hlásek. Proč tady vlastně čekáš? Je to jeho vina, to on tě dostal do průšvihu, teda málem.
Dusot jeho nohou pomalu utichal a já si najednou uvědomila, jak jsem unavená. Neohrabaně jsem posbírala knížky a pomalu stoupala do ložnic. Něco je špatně, proběhlo mi hlavou, než jsem usnula.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Není to nic moc, krátký, nemastný, neslaný(opět), ale na to, že za sebou mám čtrnáct dní těžký depky to myslim ujde. Komentáře bych uvítala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 age age | 30. ledna 2007 v 11:46 | Reagovat

http://www.fanfictionhp7.estranky.cz/

2 ledik ledik | Web | 31. ledna 2007 v 12:42 | Reagovat

dobry

3 age age | 31. ledna 2007 v 17:59 | Reagovat

dikes ;D ... priste bude lepsi

4 Mission Mission | 1. února 2007 v 18:54 | Reagovat

Chvilku mi sice trvalo se zorientovat...ale jsem ráda že zase píšeš a dala jsi se dokupy....jinak kapitolka je pěkná ale ta délka, ani jsem si ji nestihla užít a už byl konec...no já sama nemám co říkat a navíc ty máš omluvenku :-p

5 age age | 2. února 2007 v 12:19 | Reagovat

njn ... ale na to ze se zotavuju z depky to nebylo zas tak spatny 8) .. priste bude lepsi, slibuju ;D

6 Nazartha Nazartha | E-mail | Web | 9. února 2007 v 16:36 | Reagovat

Kapitolka je skvělá, jen ji trochu kazí, jak už podotkla Mission, ta délka, ale jinak opravdu skvělé!!!

7 age age | 11. února 2007 v 11:59 | Reagovat

jj, ja vim *stydlik* ale co nadelam ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama