Únor 2008

tohle zkouším poprvé

24. února 2008 v 19:26 | age |  Fantastic Age
Tak tohle je skupinka kterou jsem nedávno objevila na netu. The Fratellis, tříčlenná skupina, jedno album. To album mám.
Jenom mi prosím komentněte, jestli se vám to líbí. Protože, i když je to trhlá písnička, trhlý video a vůbec, mě se to líbí. Ňák. Jednou, až se ... ehm ... opiju, bych ji chtěla poslouchat. To sou nápady, co? ;DD
P.S. Pokud to nebude fungovat, předem se omlouvám, dělám to poprvé.

kapitola sedmnáctá, 1/2

24. února 2008 v 19:09 | age |  Čas temna
Tak a je to tady!!
Age dala dohromady pár ztracených nápadů, vymetla i ty nejzanesenější mozkový závity, vzala jehlu, slátala to všechno dohromady, většinu vymazala a další kapitolka je na světě.;DD
"Dobré ráno, Ayerstonová. Jakpak ses nám vydadala?"
Není nad dobrou, ostrou hádku hned po ránu.
"Výborně, děkuju za optání. A jakpak ty, Petříčku? Doufám, žes po té naší včerejší výměně názorů a tom úrazu tvého ega, netrpěl nějakými nočními můrami. To by mě vážně mrzelo. Nemusela snad Pomfreyová vstávat a přikrývat tě peřinkou, když sis ji odkopal?"
Nechápu, jak mi někdo může jít takhle na nervy. Co jsem komu udělala? Už poněkolikáté jsem si sečetla všechny události, které se v mém životě staly po tom osudném úrazu. Říkám osudný, protože ... protože tohle už snad ani nic jiného být nemůže. Asi jsem urazila bohy. Nebo něco. Nebo ... nevim. Takže, jsem těžce zraněná, moje nejlepší kamarádka si našla kluka a já u toho nebyla, což znamená velké ohrožení našeho přátelství, jsem tu zavřená jak ve vězení, nemůžu se hnout, ani rozčilovat, nudim se a jediný člověk, se kterým se můžu, ale opravdu jen teoreticky, bavit, je zároveň i člověk, kterého jediného nechci nikdy vidět ani slyšet ani ... ani nic. Prostě mě to štve.
Teda štvalo.
Znuděně jsem pozorovala Petra a čekala, až vypotí nějakou tu urážku. Myšlenkami jsem zabloudila k Sim, k jejím vzpomínkám. K její mysli. Už dlouho jsem ji neviděla. Vlastně jsme se ani nepotřebovaly vidět, slyšela jsem ji v hlavě. Teda, slýchávala … Ale poslední dobou jsem ji slýchávala čím dál míň.
"No, já se mám skvěle, Ayerstonová, dík za optání." A ztichnul.
On ztichnul.
Natočila jsem se k oknu a chvíli pozorovala, jak si vítr hraje se spadaným listím. Zima už byla za dveřmi, ale sníh nikde.
Někde v dálce zazněl zvon kostela, ohlašující devět hodin, následován Pomfreyovou, která nám nesla snídani.
"Vypadáte dnes lépe, slečno Ayerstonová." Prohlásila, když mi podávala talíř. Oslnivě jsem se usmála, zamumlala děkuju a hladově se vrhla na jídlo.
"Zato vy, mladý muži …" Pomfreyová sjela Petra pohoršeným pohledem a nevěřícně zakroutila hlavou. "Vypadáte, jako byste celou noc nespal."
Vyprskla jsem smíchy a zároveň se to snažila zakrýt záchvatem kašle.
"Promiňte," pokorně jsem se omluvila a nenápadně výsměšně pohlédla Petrovi do očí. Vážně vypadal hrozně.
"To vaše zranění se vám neléčí, i když o zhoršení se také nedá mluvit. Oproti tomu, stav slečny Ayerstonové se výrazně zlepšil, jak můžu vidět. Takže si tu nejspíš ještě oba poležíte. Několik profesorů," Pomfreyová se zatvářila pohoršeně, snad i trochu soucitně a já začala tušit nejhorší, "má námitky na vaši abscenci v hodinách. Počínaje tímto dnem se tedy opět začnete aktivně věnovat studiu, a to pouze předmětům Obraně proti černé magii, Lektvarům a Dějinám čar a kouzel. Později, pokud budete moci, si přiberete další předměty. Jelikož náplní hodin tohoto ročníku je většinou opakování, budete se učit tady, z knih, a vypracovávat domácí úkoly, podle kterých bude vaše vzdělání posuzováno. Nějaké dotazy?"
Němě jsme zakývali hlavami.
"Já s tím samozdřejmě nesouhlasím." Dodala Pomfreyová skoro uraženě a odešla.
"Doprdele." Vydechla jsem.
"Kurva." Vydechl Petr.
Naše pohledy se střetly. Musely. Nikdo jiný na ošetřovně nebyl a oba jsme byli dost překvapení. Na chviličku se mi zdálo jako by se Petr usmál. Zdálo se mi, jako bych se usmála i já. Pak jsem sklopila oči a radši se otočila na druhou stranu.
***
Omlouvám se, že to píšu tak krátký a po půlkapitolkách, ale nějak ze sebe nemůžu vypotit dostatek představivosti. Celej tejden jsem lyžovala, nemocná, a ještě k tomu nám pozítří začíná škola a já z toho mám ňákej stres ... takže, no, prostě, omlouvám se. Těď to bude tak do půlky května šílený: samý zkoušky, zkoušení, testy a procvičování, projekty ... mám z toho hrůzu. Ne vážně, začínám panikařit, že to všechno nestihnu. A taky toho mám plný zuby. Hlavně ředitele. Ksakru, mě se do tý školy tak nechce ... Bože. Mě to jde tak na nervy.
... Takže ještě jednou pardon.

kapitola šestnáctá, 2/2

11. února 2008 v 18:22 | age |  Čas temna
Ahojky,
po půl roce zase otvírám krám. ;DD Teda spíš ...
po půl roce zase něco přidávám. Není to nic převratného. Jen další polovina kapitolky. Nic moc, právě jsem ji sesmolila, po půl roce pauzy, tak mějte prosím trochu strpení. Ja vím, jsem hříšná duše. Neslibuju, že budu přidávat rychleji ... nebo snad víc ... protože vim že nebudu. Ale budu se snažit. Snažit. Ono to totiž docela odreaguje, napsat si někdy jen tak nějakou kravinu.
No nic, slavnostně prohlašuju, že
tuto kapitolku věnuju VICTORY a MIGUŠ za podporu a krásnej diplomek. Viky, nevim kdy bude další, protože vážně nemám čas. Ale, jak už jsem řekla, budu se snažit něco sesmolit.
Čauky, (a díky)
Age
***
"Tak jak se daří kámo?" Banda kluků z naší koleje vtrhla do ošetřovny dřív než je Pomfreyová mohla zastavit. Už z dálky na Petra mávali a povykovali. Když míjeli mou postel, sjeli mě pohrdavým pohledem.
"Představ si, o tom úrazu ví snad celá škola. Teď máme speciální hodiny bezpečného chování na škole místo Obrany. Pche ... prý dávejte pozor, když zahýbáte za roh, co udělat, když sklouznete ze schodů ..."
Petr se jen samolibě usmíval a kousal čokoládové žabky, které mu jeho kamarádi přinesli. Oni sami si samozdřejmě také vzali, za chvíli byla ošetřovna plná mlaskání a huhňání, jak si hoši mezi jídlem zdělovali nejrůznější novinky. Celkem podle očekávání, brzo přešla jejich pozornost i na mě.
"Ty vole, Ayerstonová, ty ses zase vyznamenala." Zaznělo mým směrem. Líně jsem se přetočila na druhou stranu, abych dala najevo, jak moc mě jejich návštěva těší.
"A hele, tak slečinka se cejtí uražená." Další narážky. Pomalu jsem začala rudnout.
"Nezvedá se jí náhodou kapánek adrenalin?"
"Radši ji nechte, kluci, Pomfreyová jí nařídila, že má zůstat v klidu, zrelaxovaná a odpočatá, aby se ten její stav náhodou nezhoršil." Tak tohle bylo moc. To vážně nemusel.
"No ... ležím v nemocnici kvůli jednomu tupci s vážným poraněním hlavy a jsem obklopená dalšími ještě tupějšími tupci kteří se hlasitě smějou tupým vtipům a žerou čokoládu. Může to být horší?" Ušklíbla jsem se. Chlapci kupodivu ztichli. Všichni podívali na Petra, který vypadal, že je více než ochoten pokračovat v rozhovoru. Hádky ho bavily, navíc by nepřežil být schozen před "svou partou", a ještě k tomu holkou.
"No tak Ayerstonová. Tak zlý to zas bejt nemůže. Představ si jak jsem na tom já. Ležim si tu, naprosto nevinně, nemám co dělat, šíleně se nudim a široko daleko není jediná baba, co by stála za pokušení. Dovedeš si představit, jak asi trpim?" Div že se nerozplakal. Musela jsem přiznal že v sarkasmu se mu jen tak někdo nevyrovná.
"Ale copak, Pomfreyová už ti nevyhovuje?" Usmála jsem se sladce. "Asi je na tebe moc mladá. Nebo hezká?" Trefa. Kluci zmateně těkali očima ze mě na Petra a zase zpátky. Některým se ve tvářích objevily přihlouplé výrazy, jak se snažili maskovat cukání koutků.
"To víš, Ayerstonová, není to můj typ." Odvětil Petr.
"Bez uřážky, ale nevypadáš na to, že bysis moh vybírat." Tohle samozdřejmě nebyla pravda. Petr moh mít holku mrknutím oka. Vlastně každé holce od nás z ročníku se tak trochu líbil. A kdo říkal že ne, skončil s nim dřív nebo později v posteli. Kromě mě. Heč.
Od kluků se ozvalo uznalé zahučení. Všichni věděli, že kecám. Ale o to lepší byl ten pocit hledět na Petra, hledět Petrovi do očí, a vychutnávat si jeho zmatený výraz a marné hledání slov. Chudáček jeho ego. To teď asi muselo utrpět.
Spokojeně jsem se otočila na druhý bok, zády ke klukům, abych tím jasně dokázala, že pro mě už rozhovor skončil. Hehe, vyhrála jsem. Jako koneckonců vždycky. Nad klukama. Samolibě jsem se usmála. Pořádnou hádku jsem skutečně potřebovala. I když mě z ní začala bolet hlava.
Rozhovor na druhém konci ošetřovny se znovu rozjel. Začalo mi hučet v hlavě. Trochu jsem se nadzvedla, abych se napila té odporné tekutiny madame Pomfreyové. Objevily se mi mžitky před očima. Rychle jsem vypila obsah lahvičky a vyčerpaně padla do peřin. Překvapivě rychle jsem ztratila vědomí. Ale přesto, stálo to za to.